„Tak kde máte toho pacienta,” zeptal se bodře.
„Ještě leží v pokoji, nestačili jsme ho pověsit, protože se obkladač zdržel,” koktal jsem servilně a vedl ho do druhé místnosti.
„Jak vás napadlo, že byste kotel věšel, od toho jsem tu přece já,” řekl opravář trochu dotčeně. „Vidím, že je to již starší typ, ale dobře udržovaný, a děláte dobře, že ho nevyhazujete. Součástky se stále dají obměňovat a kotel vám může ještě několik let sloužit.”
Mluvil mi z duše. „Rekonstrukce koupelny spolkla dost peněz, tak bych byl rád, aby ještě chvíli vydržel,” vysvětlil jsem mu.
Aby využil času, vyprávěl mi o kotli, který byl stár dvacet let a mnohé prožil, a dával mi užitečné rady jak kotel zachovat pro časy příští. Prohlédl si koupelnu, uznale pochválil věci, které se mu líbily, a decentně pomlčel o těch, na které měl jiný názor. Mezitím obkladač dokončil spárování obkladu a zmizel.
Opravář si začal organizovat pracoviště. Poté se mě s velkými omluvami zeptal, mohu-li mu v jisté fázi kotel přidržet, protože pro jednoho člověka je kotel opravdu příliš těžký. Jedním dechem však dodal: „Pokud však nemůžete, povolám svým mobilním telefonem kolegu, jenom budeme muset asi dvacet minut počkat.”
Ujistil jsem ho, že jsem počítal s horší alternativou, a kotel jsem mu přidržel. Opravář rozehrál koncert dvou rukou. Rozplétal dráty a zapojoval je do správných zdířek, měnil těsnění a spojoval trubky, zkontroloval plynovou přípojku. Dopustil vodu do systému, natlakoval ho a zkontroloval, jak funguje. Setřel špínu z pračky a vytřel podlahu pod kotlem. Zbytky materiálu hodil do odpadkového koše a vodu z kýble vylil do záchodové mísy. Šokovaně jsem ho pozoroval.
„Tak, kolik to dělá,” zeptal jsem se nedůvěřivě a ruce se mi začaly trochu třást.
„Podívejte se, materiál nebyl skoro žádný, práce krátká - a ještě jste mi pomáhal… Jestli proti tomu nic nemáte, zaplatíte dvěstěpadesát korun.”
Sáhnul jsem pro peněženku, ale ruce se mi třásly a bankovky se snášely k zemi. K rukám se přidávaly další části mého těla a třásly se a třásly se…
„Tak už se proboha probuď,” křičela na mě moje žena a zuřivě se mnou lomcovala na lůžku. „Je to děs vedle tebe spát, když se ve spánku tak hystericky směješ. Ještě pár takových nocí, a odvezou mě do blázince.”
Ještě pár řemeslníků v bytě a odvezou mě do blázince, pomyslel jsem si. Anebo je na krchov a mě do vězení.
Vyměňovali jsme v domě stoupačky vody, které procházejí bytem na třech různých místech, a odpady kanalizace, které máme na dvou místech. Při té příležitosti jsme předělávali koupelnu s rozvody vody, odpady od zařizovacích předmětů, rozvody topení… Mám ještě pokračovat? Několik týdnů jsme žili zasypáni jemným cihelným prachem a po večerech si vyprávěli veselé historky z Pompejí. Několik týdnů se naším bytem proháněli řemeslníci. A nebyli to chlapci ledajací! Každý z nich byl mistrem světa. Každý z nich věděl přesně, co který jeho kolega - a především já - zvoral a jak která práce by se měla dělat.
„Tahle příčka mezi koupelnou a kuchyní je příliš tenká a kdysi nám při věšení kotle spadla. Buďte, prosím opatrný,” škemral jsem u topenáře, jehož úkolem bylo proklestit v příčce cestu dvěma topenářským trubkám směrem k podlaze. Protože úkol se chystal splnit s obrovským kangem v rukou, bylo mi jasné, že v příštích minutách se stanu obyvatelem bezbariérového bytu.
„Já vím, co to chce,” zhodnotil odborně situaci a na důkaz dobré vůle odložil kango. „To chce velice ostrý majzlík a trpělivou ruční práci.”
Potom vzal svůj velice tupý sekáč a vší silou začal řezat do zdiva. Netrvalo dlouho a prošel příčkou do kuchyně.
„Ty cihly jsou ostře pálený,” sdělil mi nespokojeně, „ty se nedaj sekat.”
Zastyděl jsem se, byla to moje vina - cihly měly být měkčí. Dvacet let jsem žil s dobrým pocitem, že po zřícení příčky ji zedníci vyzdili na tu dobu z výjimečně kvalitních cihel. V tom okamžiku jsem však pochopil, že jsem žil dvacet let v bludu. Připadl jsem si jako komunista v osmašedesátém a odpotácel jsem se do pokoje k baru.
Čeští řemeslníci mají rozsáhlé vědomosti ve všech konkurenčních oborech a nezištně se s vámi o ně podělí. Svoji profesi dělají jen tak mimochodem.
„Filtr na zpátečce - to už se léta nedělá, pane,” řekl mi mistr topenářský a kroutil hlavou nad mým podivínstvím. „A tu vodu vám tu vedou nějak divně…”
„Filtr na přívodní vodě ke kotli? Chachá, to je nesmysl, pane,” bavil se u souseda vodař. Druhý den se kotel ucpal a přivolaný opravář honil vodaře po baráku s rozporkou v ruce.
„Tak jsme si při betonování říkali, co to máte za topenáře, že ty trubky neobalí,” sdělovali mi spokojeně zedníci, když dokončili svou práci.
„No to jsem věděl, že vám ti topenáři to potrubí neobalí filcem,” jásal vodař. „A že to zedníci tak zabetonujou,” triumfoval.
Brzy pocítili nutnost sdělit mi své připomínky k mojí práci. Koupil jsem nemožné umyvadlo jak tvarem, tak i uchycením ke stěně. A bez nohy! (Dá se vůbec ještě víc zvorat koupě umývadla?). Koupil jsem nesmyslné baterie. Znemožnil jsem se výběrem obkladaček. („Jak můžete koupit obkladačky s páskem? Přece soudný člověk si koupí obkladačky zvlášť a pásek samostatně,” učil mě žít vodař). „Dlaždice italský,” rozhořčovali se zedníci. „Podívejte se, jak jsou křivý.” Neviděl jsem to i přesto, že jsem se kdysi zaobíral kontrolou jakosti dlaždic a obkladaček. „A jak jsou tvrdý,” utřeli mě nakonec. Jenom vana byla krásná a jedině možná. Tu dodali oni.
Aby zábavy bylo ještě více, začali postupně chodit sousedé. Kdysi mě z rozvernosti ustanovili náčelníkem našeho zprivatizovaného domu a od těch dob všichni trpí pocitem, že neusnu, když se mi nesvěří se svými problémy.
Propadal jsem trudomyslnosti. Jak může zem nosit tak nemožného člověka? Cihly mám příliš tvrdé, obkladačky zas příliš měkké - jenom kolik jich ti nešťastní hoši kvůli mně rozbili - neumím nakupovat, vybírat, organizovat, dohadovat… Ale i já jsem v nouzi poznal přítele. Jmenoval se Veterano a byl zlatavým španělským brendym s uklidňujícím obsahem alkoholu v sobě. S jeho pomocí byly údery majzlíku méně srdcervoucí a kecy řemeslníků snesitelnější. Jenom sousedů na mě někdy zvonilo moc najednou. Stařičké paní profesorce, která bydlela v posledním patře a přišla si stěžovat, že jí vyrubali ve stropě díru a nehodlají ji zakrýt, jsem s poťouchlým úsměvem poradil:
„Milé dámy, berte své díry z té lepší stránky. Podívejte se do nich pozorně a možná uvidíte hvězdy. Hvězdy v Praze - kdypak se vám to podaří? Zítra řeknu zedníkům, aby vám obě díry zazdili. Spokojeny? Dobrou noc.”
Jak přibývalo problémů, ubývalo brendy. Jen manželka to snášela hůř a hůř. S pláčem se svěřila sousedce, že radši bude chodit s kýblem pro vodu do studně než žít s alkoholikem.
Vyvrcholení však na nás ještě čekalo.
V jisté fázi celého stavebního procesu bylo třeba sundat se stěny plynový kotel, aby pod ním zedníci obložili stěnu obkladačkami. Vydal jsem se do firmy, která údržbu kotlů provádí desítky let - teď jen pod jiným názvem - abych objednal osazení kotle a jeho odborné zapojení.
„No to vám nikdo z nich neudělá, pane,” řekla rozhodně dispečerka, „na to zapomeňte.”
Ztuhnul jsem. „A kdo jiný by to podle vás měl…”
„Podívejte, oni jsou opraváři,” nenechala mě domluvit, „ale aby vám tahali kotel na zeď, k tomu je nikdo nepřinutí, to vím.”
„Dobrá, kotel si pověsíme sami. Potřebuji ho zapojit.”
To ji obměkčilo.
„Přijde k vám pan Fortel mezi třetí a pátou hodinou.”
Ztuhnul jsem po druhé. Pamatuji si obvykle málo. Ale absurdní spojení toho jména s předvedeným neuměním mi utkvělo v paměti po léta. Ale nikdo jiný na požadovaný den a hodinu k dispozici nebyl. Odcházel jsem s pocitem, že alkoholu mám doma málo.
Když potřebujete, aby opravář přišel ve tři, přijde v pět. Když výjimečně potřebujete, aby přišel v pět, buší do dveří před třetí. Zedník ještě nebyl s prací hotov, a pan Fortel se culil za dveřmi.
„Spárování ještě není hotovo, musíme chvíli počkat,” řekl jsem na přivítanou.
„Mně to nevadí - vy to platíte,” uklidnil mě bujaře. Vzápětí však zvážněl: „Kotle já nevěším.”
Jsou to muži pevných zásad. Jenom několik druhů zvířat v divočině a čeští řemeslníci mají přesně označkován rozsah svého teritoria. Ukázal jsem mu kotel.
„Takovej starej křáp budete znovu věšet? Proč ho nevyhodíte?”
„Protože nemám zbytečných třicet tisíc,” ujistil jsem ho studeně.
„A jak dlouho tady takhle leží,” zeptal se s neskrývaným odporem.
„Tři dny.”
„No to už nebude fungovat.” Zjevně se mu ulevilo.
„Co by nefungoval. Funguje dvacet let, tak mu tři dny pauzy neuškodí,” kontroval jsem, ale s malou dušičkou v těle. Zedník byl hotov a spolu se synem jsme lopotně nasazovali kotel na zazděné šrouby. Fortel nás pobaveně pozoroval.
„To stejně nebude pasovat,” řekl přesvědčivě, když jsme se zpocení blížili k cíli svého snažení. Byl skutečný profesionál - dovedl tnout do nejcitlivějšího místa. Sám jsem si to myslel od počátku.
„Co by ne, podívejte,” zahrkal jsem statečně kotlem a trubky se k sobě přiblížily. „Dáte tam těsnění a bude to…”
„A máte to těsnění?” opáčil. Když si všiml mého zkoumavého pohledu, dodal: „No, jestli ne, tak nějaký vystřihneme…”
Představa jeho umělecké tvořivosti mě vyděsila natolik, že jsem přinesl svoji sbírku těsnění. Vybral si a utěsnil. Pak zapojil několik elektrických drátů. Přitom filozofoval.
„To vám stejně odejde… V tom ventilu se někdo hrabal, že jo? No jo, nezavírá… To vám teplá voda moc nepoteče… Krám starej…”
Vážně jsem přemýšlel o tom, že ho zabiju. Myšlenka byla o to lákavější, že vhodných předmětů v koupelně zanechali zedníci hned několik. Nejjednodušší by bylo vzít ho po hlavě cihlou nebo majzlíkem, ale největší potěšení by mi způsobilo pomalé uřezávání jeho idiotské hlavy pilou zlodějkou. Neudělal jsem to. Neudělal jsem to hlavně proto, že by měl pravdu. Teplá voda by netekla vůbec. A pro mě hodně dlouho.
„Jestli chcete vyzkoušet topení, tak si ho napusťte,” poradil Fortel.
Napustil jsem topení a opravář odborně zapálil hořák sirkami, které jsem mu donesl. Topení fungovalo, a to mě udrželo při životě. Ještě než opustil koupelnu, aby se dostal k tomu pro něho nejzajímavějšímu, pronesl pomstychtivě:
„A ty naše levný trojcestný ventily už nedostáváme. Teď chodí jen kanadský za čtyry tisíce!”
Mlčky jsem ho tělem vystrkal z místnosti. Vytáhl papíry, napsal na ně 500, slovy pětset a dal mi je podepsat. Vytáhl jsem 500 a z posledních sil jsem řekl: „Sbohem.”
„Tati,” vydechl můj syn s očima navrch hlavy, „jak jsi to mohl vydržet?”
„Jednoduše,” odvětil jsem s rodičovskou převahou. „Plnil jsem bobříka sebeovládání. Ale o tom ty, ignorante Hochů od bobří řeky, nemáš páru!”
A nabral jsem směr k rodinnému baru.
(1995)
Že výše uvedená historie není tak odtržená od života, svědčí zpráva z deníku Mladá fronta DNES z roku 1996:
Pardubice (mrk) - S mačetou v ruce donutil nespokojený zákazník řemeslníky, aby mu opravili podle něj nekvalitně položenou dlažbu. Muž dlaždičům vyhrožoval, že jim usekne prsty. Dva dny předtím nespokojený zákazník vyhrožoval také majiteli stavební firmy, že ho zabije, když vady neodstraní. Policie nyní muže podezřívá ze spáchaní trestného činu násilí proti skupině lidí.
]]>S botama jsem chodil k ševcovi do malého kvelbu. Vonělo to tam kůží a lepidlem. Žádné lístečky se nevedly, švec řekl, kdy si mám přijít a kolik to bude stát.
Koupit kapra na Vánoce vyžadovalo strategické plánování předem. Kaprů - jako tehdy téměř všeho - byl nedostatek. Ovšem my jsme měli štěstí, neboť otec byl majorem v záloze, a strategické plánování měl tím pádem v malíčku. Rozdělil služby spravedlivě mezi matku, bratra a mne, určil plán útoku i hodinu zteče a spokojeně odešel na velitelské stanoviště hotelu Avion přemýšlet o dalších akcích. My ostatní jsme pak střídavě několik hodin mrzli (tehdy ještě byly v zimě mrazy!) ve frontě, abychom pak vítězoslavně odnesli několik šupinatých trofejí domů.
Pokud byl něčeho nedostatek, člověk se s tím naučil žít. Naučil se rozpoznávat příznaky a věděl pak, kdy se vrhnout do víru událostí a urvat pro svou rodinu kýžený tovar. Horší bylo, že čas od času propukla krize neplánovaná, což v éře plánovaného hospodářství byla rána pod pás. A tak náhle nebyla k dostání zubní pasta. To ještě šlo přežít - některé děti to dokonce přivítaly. Horší bylo, když zčistajasna zmizel toaletní papír. Což o to, taky se to dalo přežít, Rudé právo mělo světový formát a stačilo pro celou rodinu…, ale když zmizely dámské vložky? Byl jsem tehdy příliš mladý, aby se na takové téma se mnou někdo bavil, a tak mi dodnes zůstalo záhadou, jak si s tím tehdy české ženy poradily. Nebo zápalky. Nebyly zápalky a komunisti nás učili křesat kamenem o kámen. A my, místo abychom jim ty šutry hodili na palici, jsme křesali a křesali…
To všechno se ve mně nashromáždilo, a když jsem založil rodinu, vypořádal jsem se rychle i s krizemi českého obchodu. Zakoupil jsem velký mrazák a v bytě vybudoval police. Do mrazáku jsem vložil maso, když bylo k sehnání, kapra z podzimního výlovu, husu, jen co ji stihli vykrmit. Návštěvy, které vkročily do našeho bytu, byly jak v Jiříkově vidění: v policích od podlahy až po strop na ně vesele jukaly desítky roliček toaletního papíru, balíčků dámských vložek, papírových ubrousků, dětských plen, zubních past, mýdel… Množství zápalek by stačilo k podpálení celého tehdejšího Československa. Získal jsem tenkrát zpět ztracenou duševní rovnováhu.
Později se objevily samoobsluhy. Zmizely prodavačky a místo nich se objevily dozorkyně z trestaneckých lágrů, které podezíravým okem slídily po zlodějích. Na jejich očích jsem viděl, že podezírají každého. K tomu se vyzbrojily soustavou velkých zrcadel, díky jimž viděly až do kapes zákazníků. Ocenil jsem to v okamžiku, kdy nám vedoucí z blízké samoobsluhy předal jednoho svého zákazníka - potažmo našeho prvňáka - jenž mu šlohnul tři žvýkačky.
Jednoho dne spadla železná opona a komunisti přestali vládnout a vrhli se do podnikání. I v obchodu se hodně změnilo. Do Čech vtrhly supermarkety. Zpočátku jsme byli okouzleni - rozlohou, nabídkou zboží… Poměrně rychle jsme však začali objevovat fígle, které na nás nadnárodní řetězce políčily. Z jednoho supermarketu zřídily labyrint; ať jsme chtěli cokoliv, museli jsme se potupně probíjet jedinou vytyčenou cestou přes nerozhodné zákazníky, kteří se nám neustále pletli do cesty.
Tak to tedy ne, řekli jsme prudce, a šli do jiného. Zboží v něm bylo poházeno v rozervaných krabicích, jejichž zbytky se válely po podlaze. Nepořádek domorodci zdůvodňovali tím, že zboží je o dvacetník levnější než tam, kde uklízejí.
Tak to tedy ne, řekli jsme opět a šli jinam. Nakonec jsme si oblíbili jeden supermarket, o kterém jsme se naivně domnívali, že na nás žádnou boudu neušil. Byl prostorný, takže jsme se vozíkem nesráželi s jinými nakupujícími, ale zase ne natolik, abychom v něm zabloudili. Sloužil nám pro naše týdenní nákupy a časem jsme se i naučili, kde se jaké zboží nachází. V tom okamžiku všechno z gruntu přestavěli.
Tak to tedy ne, naštvali jsme se, už jsme příliš staří na to, abychom se každého půlroku účastnili orientačních závodů, a obrátili jsme pozornost k nově otevřenému hypermarketu.
Byl nejprostornější ze všech a jeho návštěva nám nahradila pravidelnou zdravotní procházku nevypočitatelnou přírodou. V jeho odděleních jste mohli obdivovat živé kraby, kapry, štiky a žraloky nebo kvokající slepici. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se proti mně náhle vynořila živá kráva. Hlavní důvod, proč jsem si tento chrám civilizace oblíbil, tkvěl ale jinde.
„Podívej se,” vydechl jsem při první návštěvě s rozzářenýma očima ku své ženě, „jak to zabalil!”
Žena se na mne podívala s neskrývaným zájmem.
„No, přeci to se mnou zažíváš stále, jak se vztekám…” pokračoval jsem. „Všude mi sejry a salámy zabalej do fólie a cenovku připlácnou přesně na ta místa, u kterých potřebuju začít s rozbalováním. Cenovka se nepoddá, a já vždycky fólii roztrhám. Pak už ten zbytek nezabalím. Ale tady poprvé,” zařval jsem vítězoslavně, až se několik lidí poděšeně otočilo, „mi ten zlatej člověk nalepil cenovku na druhou stranu - je to inteligent a navrhnu ho na Oskara.”
„To jsem ráda, že u tebe aspoň jeden člověk prošel,” řekla žena pobaveně a šla si ho prohlédnout.
Ani tato idyla však netrvala dlouho. Jednoho dne jsem se doma znovu dobýval do balíčku sýra, až jsem vztekle celou fólii roztrhal.
„Proboha,” zvolal jsem zklamaně, „můj prodavač zblbnul. Už má stejný styl jako ti volové u konkurence!”
Při další návštěvě zmíněného chrámu civilizace jsem počkal, až v oddělení sýrů žádný ze zákazníků neotravoval. Přistoupil jsem k pultu a když se ke mně prodavač vrhnul, promluvil jsem na něj naléhavě:
„Pane, donedávna jsem vás velebil horem dolem, protože jako jediný prodavač v okruhu několika desítek kilometrů jste dokázal zabalit nakrájený sýr do fólie tak, že jsem ji při rozbalování doma nemusel rozcupovat na cucky. Tato idyla však skončila. Můžete mi vysvětlit proč?”
Prodavač se nejdříve zarazil, po chvilce váhání se však ke mně naklonil a šeptem pravil:
„Jednou mě při balení pozoroval můj vedoucí. Potom přišel a řekl mi: Děláte to špatně. Lepicí cenovkou musíte vždycky přikrýt místo, kde se obě strany přehnutého obalu stýkají. Oponoval jsem mu, že to platilo u papíru, který měl tendenci se nepokojně otvírat, zatímco fólie se sama přilepí k podkladu a drží. Marně. Zamračil se a řekl: člověk, který chce dostat prémie, to pochopí. Pochopil jsem to.”
„Je tady ten blb?” zeptal jsem se nevlídně.
„Není,” odpověděl prodavač chvatně. „I kdyby byl, nic byste s ním nesvedl. Má svou pravdu a nedá si ji vzít. Dám vám návrh, pane. Vždycky, když u mě budete nakupovat, řekněte pouze heslo CENOVKA. Já už budu vědět, jak ji nalepit.”
Podíval jsem se na něho obdivně. Opravdu si zasloužil Oskara. A tak vzniklo tajné bratrstvo zákazníků, kteří si doma dokážou bez problémů rozbalit balíček sýra.
Mám různé výhrady k supermarketům, avšak jedno na nich miluju: jejich propagaci. Jak jsou snaživí! A vynalézaví! Každý den nedočkavě lovím ze schránky jejich prospekty v očekávání, čím mě opět srazí do kolen. A téměř nikdy nejsem zklamán. Jako nedávno. Probíral jsem se nezáživnými, až nechutně levnými tyčinkami, sardinkami, přesnídávkami, jogurty…, když můj užaslý zrak padnul na STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Skvěl se hned vedle potravy pro psy za 189 korun a stál pouhých 18,90 Kč. Desetkrát míň! Pořád tvrdím, že psi jsou luxus. Ale to jen na okraj.
STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Damned! Myslel jsem, že je to pochutina moderního světa, a ono zatím… již staří Čechové? Těm reklamním agentům neujde nic. Kdepak to asi vyšťárali… Že by v literatuře?
Snad Babička Boženy Němcové…?
„Babičko,” zeptala se Barunka zvědavě, „co budeme mít dneska k obědu?”
„Jen se nech překvapit, děvenko,” usmála se babička a pohladila Barunku po hlavě.
„Bude to snad lepenice nebo kuba nebo jáhlová kaše?” hádalo děvče.
„Ne, ne,” kroutila hlavou stařenka. „Dnes bude něco delikatesního. Tos ještě nejedla.”
„Babičko, umřu zvědavostí,” škemrala Barunka. „Prosím, prozraď mi to…”
„Tak dobře, Barunko,” řekla babička laskavě, „dnes budeme mít k obědu LUNCHEON MEAT.”
Barunce poklesla brada a oba psi, Sultán a Tyrl, se rozštěkali nadšením.
Samozřejmě neřekla STAROČESKÝ. Tehdy to musela být novinka.
Nebo snad ještě dál do historie? Možná Alois Jirásek ve Starých pověstech českých?
A Šemík vedl poselstvo až do Stadic. Když Přemysl Oráč uviděl tolik lidí se Šemíkem v čele, poznal, kolik uhodilo. Zatknul radlici do pole, vsedl na bělouše a uháněl k Vyšehradu. Tam již čekala Libuše s otevřenou náručí.
„Mám hlad,” řekl Přemysl na uvítanou. „Doufám, že máš aspoň žitnou placku se strdím…”
Libuše se vztyčila, pohlédla na něho uhrančivě a pravila:
„Pro tuto slavnostní chvíli přichystala jsem pokrm výjimečně lahodné chuti… Odborníci ho zovou LUNCHEON MEAT.”
„Ach, to drahé jídlo z dětství,” zjihnul Přemysl, „už jsem téměř zapomněl, jak chutná…”
„Ale to drahé jídlo je již levné,” zvolala Libuše nadšeně, „dokonce zlevnilo z 23,50 na pouhých 18,90!”
Takže nezapomeňte: STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Nyní jen za 18,90!
A možnost nákupu na splátky!
(1997)
]]>Na rozdíl od své nejisté novomanželky jsem já o svém ryzím charakteru nepochyboval, a očividné invektivy její rodiny vůči mé osobě jsem velkoryse přehlédl. Bohužel stejně velkoryse jsem o svatbě přehlédl při couvání kandelábr, a manželčin nový automobil jsem trochu pocuchal.
Několik let měla moje žena jiné starosti - snažila se zaplnit náš malý tichý byt miniaturními řvoucími bytostmi - a automobil ji zajímal jen tehdy, když předjel přede dveře se šoférem a nosičem v jedné osobě. Jednoho dne mi v té dvojjediné roli došla trpělivost.
„Musíš si udělat řidičák,” prohlásil jsem rezolutně.
„Proč bych to dělala,” oponovala žena, „já jsem spokojená.”
„Ale já ne. Co když mě trefí šlak? Budeš nade mnou jen lomit rukama a kvílet jako arabská žena, místo abys mě odvezla do nemocnice?”
„Nebudu dělat to ani ono. Zapálím si cigaretu a budu přemýšlet. Kvílet při kouření dost dobře nejde, a kdybych lomila rukama, padal by na tebe popel. Jestli tě to uklidní, nebudu přemýšlet dlouho a zavolám záchranku. Ostatní to dělají taky.”
„Neuklidní mě to. V zemi, ve které žijeme, se nedovoláš - a když se dovoláš, budou mít pochroumanou sanitku, protože nejsou náhradní díly. A já mezitím vypustím duši. Nic - uděláš si řidičák, a basta.”
Ještě chvíli odmlouvala, ale já už znal některé temné stránky jejich rodiny, a tak jsem měl silný argument:
„Tvoje matka žije celý život těžce ukřivděná, že jí její bývalý tyran nikdy nedovolil udělat si řidičák - a jak po tom toužila, tak teď uvidí, jak velkorysého manžela sis vzala!”
Zapsal jsem ji do autoškoly a rodině začal nový život.
„Tati, proč jíme vždycky topinky, když má maminka autoškolu?” zeptalo se po čase bystřejší z obou dětí.
„Protože se maminka nervuje v autoškole. Když přijde domů, celá se klepe a složitější jídlo by se jí při přípravě rozsypalo. Za odměnu vás pak bude vozit v autu.”
Žena chodila domů zlomená na duchu a já jsem se snažil zvedat jí pokleslé sebevědomí. Prováděl jsem to s lehkomyslností člověka, který netuší, co ho čeká. Vyprávěl jsem jí historky ze svých učednických let, jež taky nebyla veselá, a když se jí napoprvé zkoušky nevyvedly, utěšoval jsem ji ginem s tonikem. Když se tato kúra ukázala být slabou, šel jsem ve své velkorysosti tak daleko, že jsem jí pootevřel - velmi nerad - svou třináctou komnatu: i takový mistr volantu, jako je její muž, napoprvé u zkoušek neuspěl.
„Uvidíš, že brzy budeš jezdit jako Fittipaldi,” skončil jsem přesvědčivě. Měl jsem tou dobou v sobě víc ginu než ona.
Nakonec zkoušky udělala. Přišla domů, kopla do sebe frťana, aby se vzpamatovala, a položila řidičák na stůl.
„Tady ho máš,” řekla s těžko skrývaným odporem, „já už ho nechci vidět.”
Dívala se na úřední doklad, jako by měl lepru.
„To se tedy mýlíš,” ujistil jsem ji briskně, „teď musíš jezdit a jezdit. To chce trénink.”
Hned druhý den jsem si přesedl na nezvyklé místo spolujezdce. Žena si dlouho upravovala zrcátka a sedačku, a když už nebylo zbytí, sešlápla spojku, otočila klíčkem a zasunula jedničku. Pozoroval jsem ji obdivně. Sešlápla plyn, auto se rozeřvalo, řidička se lekla a obě nohy zvedla do výšky. Auto udělalo mohutný skok a motor chcípnul. Já jsem se rozplácnul na předním skle.
„Končím,” zamumlala manželka.
„Ale ne,” třel jsem si pochroumané čelo, „příště se připoutám včas.”
Zopakovala pokus, párkrát poskočila, ale protože parkujeme s kopce, nakonec se rozjela. Trochu se uvolnila a spokojena sama se sebou, že jede, soustředila se na jízdu.
„Poslyš,” zeptal jsem se znepokojeně asi po kilometru, „vám neřekli v autoškole, že existuje i druhý stupeň řazení?”
„Ale jo, ale nemůžu dělat všechno, mám plný ruce práce…”
„Dej tam, prosím, dvojku!”
Nechala se přemluvit. Abych jí usnadnil orientaci, předříkával jsem dopravní značky. Asi to nestačilo, protože ji to táhlo k pravé straně.
„Ne,” křičel jsem poděšeně, „bereš obrubník! Vrať se do vozovky!”
„Nemůžu,” ječela žena, „nějakej blbec mě předjíždí!”
„Jenom blbec by tě nepředjížděl, když jezdíš po Praze na dvojku,” hulákal jsem, „ale nejezdi přitom proboha po chodníku!”
Rázně zastavila a teprve potom se rozplakala.
„Končím,” zavzlykala, „nenechám na sebe řvát.”
Pochopil jsem, že to bude běh na dlouhou trať. Pro každého z nás.
Byla to ďábelská situace. Stačilo říct vykašli se na to, a měl jsem klid. Místo toho jsem věnoval mnoho energie na přemlouvání ženy, aby zasedla za volant, a zbytek téže energie, abych její jízdu vydržel. Po dvou desítkách let bezvěrectví jsem našel cestu zpátky k Bohu.
„Bože všemohoucí,” spínal jsem ruce k nebesům před každou jízdou, „dej mi sílu, ať se dokážu udržet…, ať na ni neřvu…, a když už budu muset řvát, ať nejsem sprostý…, a když už budu sprostý, ať na ni nevztáhnu ruku…, ať tahle jízda nezničí naše manželství… a ať se ve zdraví oba vrátíme k našim dětem, amen.”
A Bůh se zachoval ušlechtile. Když po čase usoudil, že jsem svým utrpením už dostatečně vykoupil dlouholetou absenci v jeho chrámech, seslal na mě řešení. Jednoho večera jsme odjeli na setkání s přáteli. Abychom na místo dorazili v pohodě, dohodli jsme se, že cestou tam budu řídit já, manželka pak zpátky. Setkání proběhlo v srdečné atmosféře, podporované množstvím jakostního alkoholu. Pozdě v noci mě manželka nacpala do automobilu a pokusila se vyjet. Na neznámém parkovišti v temné noci vrazila do popelnice.
„Výborně,” zařval jsem rozjařeně, „nic jim nedaruj! Tamhle je další… sestřel ji! Ať si příště rozmyslí plíst se nám do cesty!”
„Ach, bože,” zaúpěla manželka, „jako bych už nebyla dost potrestaná tím, že musím řídit…”
Byla to nejpříjemnější jízda toho období.
„Pane, jděte mi z cesty,” mumlala pro sebe manželka, když zahlédla nablízku chodce.
„Jen ho přejeď,” máchl jsem velkoryse rukou, „motá se jich tu eště milión…”
Vytáhla to na třicítku. Otevřel jsem si okénko, vyklonil z něj hlavu a křičel do temné krajiny:„Miluju rychlost!”
Jen jednou jsem projevil nespokojenost:
„Co máš pořád s těma světýlkama? Kašli na ně a uháněj… Červený, zelený, všechno jedno…”
Ale jinak jsem po celou cestu řidičku chválil:
„Jedeš skvěle! Já jsem věděl, že to dokážeš… Jen žádný podceňování…, jedeš jak Fittipaldi!”
Když jsem druhý den odpoledne postupně nabyl vědomí, sesul jsem se v pokoji u postele na kolena, sepjal ruce a šeptem se spojil s duchovnem:
„Pane Bože všemohoucí, děkuji ti, že jsi mi ukázal cestu… Díky tvému vnuknutí a mému prozření se má žena snad naučí řídit, aniž bych ji já zabil, naše manželství snad zůstane zachováno a z našich dětí se nestanou siroty… Jenom, prosím tě, trochu dohlídni na mé ledviny a játra… Děkuji ti z celého srdce.”
A tak se i stalo. Amen.
(1995)
]]>Je celkem pochopitelné, že nás maminka po této zkušenosti chránila před auty a občas i před otcem. Nejdříve jsem se díval trochu závistivě na nablýskané tatry, sedany, pobědy, spartaky, wartburgy, trabanty a moskviče, jež mě lhostejně míjely a byly tak nedosažitelné, ale brzy jsem si zvykl a otupěl. K pohybu mi stačily nohy, tramvaje, trolejbusy a vlak. Bacil automobilismu se vynořil až při studiích, kdy se vyskytla příležitost udělat si řidičský průkaz. Vrhl jsem se do toho dobrodružství s nadšením, leč s nevelkým talentem, a nevzpomínám na to období rád. Nevadí mi, když mi někdo vytýká chybu, ale bylo mi několikrát trapně, když mi ji vytýkal instruktor v zavřeném autě a lidé se na živé ulici zmateně zastavovali, domnívajíce se, že v jejich blízkosti někoho vraždí. Po této zkušenosti jsem si ulehčeně oddychl, když jsem napodruhé udělal zkoušky a uložil řidičák do zásuvky. Jako studentovi a budoucímu inženýrovi mi v socialistické vlasti dlouho nehrozilo, že bych se dopracoval k vlastnímu automobilu.
Nebezpečí se vynořilo odjinud. Jak známo, většina mužských katastrof přichází se ženou. Ta moje přišla se spolužačkou, která si usmyslela, že by si mohla se mnou něco začít. Rafinovaný plán se zakládal na služebním odletu jejího otce do Libanonu; tím pádem osiřel jeho spartak v pardubické garáži, a hrozilo mu totální zrezivění. Pouze já jsem ho mohl zachránit, když si vyjedeme na krásný výlet do Prahy.
„Máš přeci řidičák a umíš tak výborně jezdit!” řekla s přesvědčením, které jsem jí záviděl.
Který mladý muž by odolal takovému pozvání?
Byl vlahý jarní večer, když jsme vyrazili ku Praze. Pozdní. A temný. Poprvé jsem řídil samostatně, a hned cizí auto. Byl jsem značně nervózní a potil jsem se. Plánuje-li si se mnou dnes nějaké radovánky, napadlo mě, tak se přepočítala. Jestli vůbec dojedeme, bude mě v cíli resuscitovat.
„Klepu se tak já, nebo to auto?” zeptal jsem se zmateně zástupkyně majitele, když se mi volant rozklepal v rukou.
„Já jsem ti to zapomněla říct. To auto se klepe kolem osmdesátky. Musíš jet buď pomaleji, nebo rychleji.”
Pomaleji se mi zdálo nedůstojné, a jel jsem tedy rychleji. Postupně jsme se auto i já přestali klepat. Cesta byla přímá, a já se mohl věnovat i své slečně. Pouze však do okamžiku, kdy jsem letmo zahlédl před sebou závoru a za ní hluboký úvoz v místech, kde měla pokračovat silnice. Strhl jsem vůz doprava na panelovou objížďku, ale to už jsme rotovali kolem několika os vozu, který se rychle měnil v klienta sběrných surovin.
„Buďte rád, že máte nováčkovskou daň za sebou a že se vám nic nestalo,” utěšoval mě otcovsky starší policajt, který mě našel sedícího na hromadě plechu. „Tohle si určitě zapamatujete na celý život.”
Dal mi padesátikorunovou pokutu, což mě v tušení příštích nákladů hystericky rozesmálo.
„Naboural jste mi dceru, vy nebetyčný pitomče,” křičel na mě její otec po svém návratu, cloumaje se mnou ze strany na stranu, „ale jinak, než jsem si představoval!”
Otec spolužačky byl slušný člověk a výjimka mezi motoristy. Vykal mi a své dcery si cenil víc než automobilu. Ale v té době se už jeho dcera věnovala jinému pánovi. Na mě vzpomínala pravidelně vždy, když jí pán láskyplně masíroval krční obratle a ona v bolesti do polštáře drtila nejhroznější kletby, které kdy poznala, a ke každé přidávala mé jméno.
Svou kariéru řidiče jsem zahájil podobně jako tatínek, i když jsem k tomu nepotřeboval asistenci železnice. Nezvolil jsem však jeho rehabilitační metodu - jednak jsem byl mlád a k životu jsem nepřistupoval tak zodpovědně jako můj otec, jednak mě zcela pohltily jiné starosti, neboť vůz nebyl pojištěn.
]]>Do této skupiny obyvatelstva patří i moje tchyně. Jednoho dne se zastavila na krátkou návštěvu; chvíli se ošívala a pak spustila:
„Prošla jsem dnes supermarket v Zahradním Městě a objevila jsem tam krásný kachny. Takový kulaťoučký…, jen se na mě smály. A vy čekáte návštěvu… Já bych vám dvě koupila.”
Zadíval jsem se na tchyni zkoumavě, protože taková štědrost je u ní dost nezvyklá. Kachny ji musely opravdu vzít za srdce.
„Vodkud jsou původem?” zeptal jsem se zvědavě. Kachny a husy jsou totiž moje slabost. V každém supermarketu, do kterého mě žena zavleče, se okamžitě ztratím; neomylně jsem ale vždy vyzvednut u mrazicích boxů s husami a kachnami. Okukuji je, ohmatávám je, ale především si je představuji na pekáči. Dělám to už drahně let, a tím pádem se považuji za odborníka.
„Německý,” řekla tchyně.
„Německý?” zalapal jsem po dechu. „Ty bys koupila německý kachny?”
Znám tchyniny názory na Němce důkladně - seznamuje mě s nimi čtvrt století, co jsem si do lože přivedl její dceru. Nikdy jí je nevyvracím. Má své zkušenosti a já mám zase svoje - naštěstí. Ostatně - u mé tchyně neobstojí žádný národ, ani ten nejmírumilovnější.
„Jo, německý,” řekla tchyně sveřepě. „Proti kachnám nic nemám.”
„Ale proti německýmu kapitálu máš,” namítl jsem. „Podezíráš Němce, že si nás koupí. Že jejich tučný euro slupne naši hubenou korunu. A najednou je budeš podporovat.”
Tchyni to nevyvedlo z rovnováhy.
„Jsou tak krásný… už dlouho jsem neviděla tak pěkný kachny.”
Nešlo jí ani tak o naše žaludky ani o žaludky našich hostů. Zamilovala se do buclatých kachen a kvůli nim byla ochotna opustit své železné zásady. Nemínil jsem to připustit.
„A to ti nevadí, že do německý kachny cpe horem dolem dotace celý Evropský společenství, zatímco chudák česká kachna, kdyby si neukradla něco k snědku u sousedů, nedožije jateční váhy? A stejně tak její pán, český zemědělec?”
„Vadí mi to,” řekla tchyně, „ale nemůžu si pomoct: když přijdu do krámu, dostanu chuť na tu německou.”
„A nevadí ti ani, že tu krásu dosáhla možná díky tomu, že ji cpali kostní moučkou, kterou utrhli vod huby nějaký šílený krávě?”
„Vědci tvrdí, že pro drůbež není nebezpečná.”
„No teda…, překvapuješ mě. Voni nás nechtějí sedm let pustit k nim přes hranice, protože mají strach, že by naši nesubvencovaní zemědělci přeběhli i s kravama do toho jejich subvencovanýho ráje…, a ty je v tom podporuješ.”
Tchyně zavrtěla hlavou.
„Co se týče politiky, mám na ně svůj názor, to dobře víš. Ale když něco umějí vyrobit…, tak to vocením.”
Když si tchyně něco umane, nic ji nezastaví. Zkusil jsem to jinak.
„Obdivoval jsem nedávno v jednom velkým řeznictví jejich sbírku kachen a přitom jsem poslouchal rozhovor prodavačky se zákaznicí. Pani, říkala prodavačka, tyhle maďarský jsou sice buclatý, ale tady ty český jsou nejlepší. Nedejte se zmást tím, že vypadají podvyživený - jsou to kachny masitý. Zákaznici se to přesto dvakrát nezdálo, a tak prodavačka přitvrdila: byla tu jedna paní a říkala, že z tý maďarský vyškvařila půlku sádla! Tím ji přesvědčila a zákaznice odešla s kachnou českou.”
„No, jenom jestli ta prodavačka z toho neměla nějakou provizi,” podotkla tchyně s despektem, a já jsem kapituloval.
„Víš co, tak kup jednu. Vyzkoušíme ji.”
Druhý den jsme měli doma kachnu. Krásnou, buclatou. Německou.
Obracel jsem ji v rukách a pátral po bližší identifikaci.
„Hele, tady je napsáno Berlin,” ukázala manželka, „to bude Prušačka, ne?”
„Ale kdež,” odtušil jsem, „ta by byla vyzáblá, měla by přísný výraz a pod křídlem by jí koukal bajonet. A nenechala by se vode mne takhle votlapkávat. Pane, ta by nás hned postavila do haptáku! Berlín… ne - ty to jen prodávají. Kdepak. Tahle vypadá na Bavoračku. Spokojenou, pohodovou. Možná, že za chvilku zajódluje.”
„Jenom aby to nebyla Sudeťačka,” nadhodila žena, „a nevznesla nějaké restituční nároky, na který bychom nemohli přistoupit…”
„Jen se neboj,” klidnil jsem ji, „kdyby to byla Sudeťačka, už by kejhala vo Benešových dekretech, a já bych ji musel přesvědčovat, že jsou vyhaslý… Víš co? Sjednoťme se, že je to Bavoračka.”
„Bavoračka je sice pěkná,” řekla manželka, „jenže budeme mít hosty. Musíš koupit ještě jednu.”
Protože nemám tolik času, abych objížděl Prahu jako tchyně, navštívil jsem řeznictví blízko mého pracoviště. Byl jsem již poučen, a tak jsem zakoupil kachnu českou a věřil jsem, že není vyzáblá, ale masitá. Když přišel jejich čas, položili jsme obě kachny vedle sebe na pekáč. Hospodyně chtěla - jak je zvyklá - zasunout pekáč do trouby, ale já jsem ji zastavil.
„Počkej chvilku, prosím,” řekl jsem vzrušeně. „Cítíš tu osudovou chvíli?”
Žena na mě pohlédla zmateně.
„Po mnoha desítkách let, kdy jako by Němci u nás nikdy neexistovali,” pokračoval jsem slavnostně, „sdílí česká a německá kachna opět stejný osud. Bok po boku, křídlo po křídle. Zatímco naši historici nás v novinách suchopárně poučují, jak se živel český a živel německý po staletí v naší zemi pozitivně ovlivňovaly, zde před námi leží nádherný příklad spolupráce in natura.”
Žena se na mě dívala znepokojeně.
„Není ti něco?” zeptala se.
„Není mi nic,” upokojil jsem ji, „jen mi je líto, že v tuto slavnostní chvíli s námi u sporáku nejsou Václav Havel a Johannes Rau. Ti by ji dokázali ocenit - na rozdíl od tebe. A ještě by pronesli něco nezapomenutelnýho…”
Upečené kachny splnily to, co se od nich očekávalo. Hubená česká dodala dietní maso a kosti, vypasená německá sádlo a chuť. Pokrm tak získal žádoucí vyváženost.
„Neměl bych do každé vetknout národní vlajku?” zeptal jsem se dojatě.
Žena se zachvěla.
„Jako každý z tvých nápadů je jistě bezvadný…,” řekla obezřetně, „ale já bych neriskovala. Nevíme, jak se naši hosté doteď dokázali vypořádat s česko-německou otázkou a já bych nerada, aby takový závažný problém řešili v našem bytě.”
A tak jsme obě kachny rozporcovali a porce rozprostřeli na mísu. Manželka obsluhovala hosty a já jsem jim k tomu přednášel, jak po staletí žili Češi a Němci v tomto státě pohromadě a ti bystřejší od těch druhých vždy dokázali převzít to lepší ke spokojenosti obou. Hosté mě zdvořile ignorovali, cpali si teřichy a chválili především kuchařku, která se postarala o lahodnou symbiózu obou národních hrdinek. Ani za mák je nezajímalo, která je která, natož aby rozebírali vlastnosti té či oné. Přitom, kdyby jen trochu zbystřili, mohli národnost kachen identifikovat jednoduše: porce jedné byly na míse vzorně vyrovnány, zatímco porce druhé se ležérně povalovaly, kde se dalo.
Sledoval jsem střídavě mísu a spokojeně přežvykující hosty a po chvíli jsem pošeptal manželce:
„Začínám chápat, že to Evropské společenství má něco do sebe. Možná, že zase spolu dokážeme žít.”
(2002)
]]>Dceru jsme ukládali na bříško, což podle vědců mělo mít dvě přednosti: dítě se neudusilo vlastním blinkáním a jeho hlavička se formovala do protáhlého tvaru. Nám se líbila teorie i hlavička naší holčičky, i přesto, že lidé, kteří nám nakukovali do kočárku, kroutili hlavou a říkali procítěně soustrastným hlasem „to vaše dítě má takovou zvláštní hlavičku!” Nám se zdálo, že doma pěstíme dívku neslovanského typu a byli jsme na to pyšni. Po dvaceti letech jsem se v novinách dočetl, že tehdejší zločinná teorie o spaní na bříšku přímo ohrožovala život dítěte. Nevím už čím, protože jsem noviny ve vzteku roztrhal. Ostatně vzdor teorii jsme doma vypěstovali normální ženu slovanských proporcí. Asi to nebylo myšlenkami.
Nevěřte žádným teoriím. Podaří-li se vám zůstat na tomto světě alespoň padesát let, zjistíte, že všechny teorie, kterými jste se ochotně v dobré víře řídili, se za tu dobu otočily o 180 stupňů. A je jedno, jestli šlo o výživu, výchovu dětí nebo chov králíků. A to nemluvím o politice. Snad trochu jistoty máme ještě v jazykovědě, ale i tam se jednoho dne probudíme, abychom s překvapením zjistili, že místo syrupu máme psát sirup. Je téměř jisté, že vědci, kteří se po dlouhých útrapách dopracují k nějaké teorii a slavnostně s ní seznámí veřejnost, začnou okamžitě pracovat na jejím popření - v obavě, že by někdo mohl usoudit, že jejich pracoviště již není třeba.
Každý den jsem s holčičkou cvičil. Teorie hlásala, že to má blahodárný vliv na tělesný i duševní vývoj dítěte, nehledě na citovou vazbu mezi dítětem a rodičem, která se tím vytváří. Zvláště v tomto směru je zaměstnaný rodič v nevýhodě, a tak jsem se poctivě snažil manželčin náskok trochu smazávat. S druhorozeným synem se mi to už tak nedařilo a já si to dlouho vyčítal. Jak byla i tahle teorie trhlá, jsem zjistil po létech, kdy jsem provedl její stručnou bilanci. Široko daleko nebylo většího sportovního trdla něž byla naše dívenka a citové vazby mezi ní a jejím otcem by došly uznání v Itálii nebo u cikánů. Naproti tomu syn se bratřil s každým sportem a dodnes spolu dokážeme pohovořit bez zvyšování hlasu.
Nevím, jestli to bylo tím pravidelným prokrvováním mozku nebo prostě jen tím, že to byla ženská, projevovala Klára velmi brzy zájem o všechno kolem sebe. Sotva pobrala řeč, kladla otázky a její - tehdy ještě trpělivá - matka na ně ochotně odpovídala. Probíraly spolu kdeco, konečně trávily spolu dlouhé hodiny na procházkách, při vaření nebo úklidu domácnosti. A tak zákonitě jednou muselo dojít i na plození.
„Se mi zdá,” řekla jednoho dne kriticky dcera matce, „že moc jíš. Roste ti bříško.”
„To není jídlem,” odpověděla matka, „v bříšku mi roste miminko.”
Pecka rovnou mezi oči. Klára oněměla. To umožnilo vychovatelce připravit se na pokračování.
„A jak se ti miminko dostalo do bříška?” zeptala se dcera po chvilce.
„Roste z vajíčka.”
„Z toho ve skořápce?” užasla dcera. Na chvíli jí zatrnulo, neboť si vzpomněla, jak před nedávnem učila jedno vajíčko chodit.
„Z trochu jinýho,” uklidnila ji matka. „Slepička má vajíčko ve skořápce, protože ho snese, a když chce kuřátka, tak na těch vajíčkách musí sedět a zahřívat je. Maminky mají vajíčko bez skořápky, nechají si ho v bříšku a můžou s ním chodit.” Opravdu úžasná vymoženost!, neodpustila si poznámku v duchu.
„Aspoň se nerozbije, viď,” oddechla si dcera ulehčeně. Na pár dní ji to uspokojilo, jenom dbala na to, aby se matka teple oblékala.
Netrvalo dlouho a k tématu se vrátila.
„To já mám taky v sobě vajíčko s miminkem?” zeptala se matky na jedné z procházek.
„Malé holčičky ne,” uklidnila ji matka. „Až budeš dospělá a vdáš se za muže, kterého budeš mít ráda, pak spolu budete mít děťátko.”
„Jako vy s tátou?”
„Jako my s tátou.”
„A co s tvým vajíčkem dělá táta?”
Tak to ti holka ve dvou letech vyprávět nebudu, pomyslila si matka.
„Víš co,” navrhla dceři, „na podrobnosti máš zatím dost času. Zatím si pamatuj, že děti má dospělá žena s dospělým mužem, když se mají navzájem rádi, ano?”
„Jako vy s tátou!”
„Ano.”
„A protože jste se měli rádi, tak jsem tady já.”
„Ano.”
„A jak dlouho se budete mít s tátou rádi?” zeptala se dcera. Matka, zaujatá zrovna výlohou obchodu, ve kterém chtěla cosi nakoupit, odpověděla bezelstně:
„No, doufám, že do konce života.”
„Hurá,” zakřičelo dítě nadšeně, „to budeme mít dům plný dětí, viď? Vy ste tak hodný…”
Každý den řešily matka s dcerou otázky světa, jenž je obklopoval. Úděl ženy však nedával Kláře spát a při vhodné příležitosti s k tématu vracela.
„Já jsem taky byla v tvým bříšku?”
„Samozřejmě.”
„A proč o tom nic nevím?”
„Protože jsi byla strašně maličká. To vajíčko je takhle maličký,” přiblížila matka palec s ukazovákem téměř k sobě. „Potom začne růst a miminku se postupně vyvinou ručičky, nožičky, hlavička… a celou tu dobu plave ve vodě uvnitř bříška.”
„Ty si plná vody?” zvolalo dítě překvapeně. „To do tebe nikdo nesmí píchnout, aby ses nevylila, viď?”
To bys mohla pro změnu probrat se svým tatínkem, pomyslela si matka. Nezdá se, že by si s tím příliš lámal hlavu.
]]>„Je perfektní,” ujišťovaly nás všechny jeho učitelky, „bystrý, chápavý, inteligentní… Bylo by škoda, aby ztrácel rok…”
Dmuli jsme se pýchou. Sotva kdo má doma takového chlapce, jako my. Budoucího Einsteina, Mičurina nebo Remka? Až pozdě nám došlo, že se ho chtěly zbavit.
Zatímco Klára procházela školou aniž bychom o tom nějak významně věděli, vynahrazoval nám to osud na synovi víc, než bychom si zasloužili. Od první třídy. Byl duševně spřízněn s Komenským; na rozdíl od svých učitelek vzal za své jeho heslo Škola hrou a důsledně je uplatňoval. Bohužel byl odhodlán projít s tímto heslem až k maturitě.
Záhy se ukázalo, že na plnění školních povinností bude muset dohlížet bdělé oko. Oko patřilo ze začátku jeho matce, která se odhodlaně pustila do svěřeného úkolu. Druhý den poté jsem vkročil do jejich pracovny a nalezl je oba v pláči, vyčerpané, nad rozmáčenými sešity. Žena se mi vrhla kolem krku.
„Já nemůžu,” vzlykala srdceryvně, „já na to nemám nervy!”
Poté, co prožijou devět měsíců těhotenství a porod, trpí ženy po celý zbytek života utkvělou představou, že muži přišli k potomkovi příliš lacině. Vzal jsem svůj úděl tiše na vědomí. V průběhu 14 let studia svého syna jsem pak o něco přišel a něco získal. To něco byly nervy a šedivé vlasy.
Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit, ale s postupujícími léty jsem se musel podívat pravdě do očí. Našeho syna učení bolelo. Dokázal si hrát hodiny s hračkami, dokázal hodiny lítat po dvoře, hrát hokej, fotbal, dokázal cokoliv, ale nebyl schopný se pět minut učit.
„Tohle už není možný,” stěžoval jsem si jednoho dne zcela zlomený své ženě, „přeci ve vaší rodině nebyli všichni úplně blbí a v naší… maturita je nejmenší stupeň vzdělanosti. Jseš si úplně jistá, že je náš?”
A zahlédnuv blesky v jejích očích, dodal jsem zbaběle:
„Třeba ti ho vyměnili v porodnici a ty jsi to nepoznala…”
„Ještě jednou tohle řekneš,” zařvala, „a rozvedu se s tebou!”
Nebylo to poprvé ani naposled, co jsem jí v naprostém zoufalství kladl tuhle otázku, protože jsem se nedokázal smířit se skutečností, že takový ignorant pochází z mého sémě. A nebylo to poprvé ani naposled, co mi takhle rezolutně odpověděla. Nakonec se naštvala a přítrž mým zvídavým dotazům učinila odpovědí:
„Tak já ti to tedy prozradím: ta chytrá holčička tvoje není, ale ten hloupej chlapeček jo!”
]]>Vyprávěla mi kamarádka poučný příběh jejích dvou synů, který začal ještě za totality. Rodina bydlí v baráčku se zahradou na kraji velkého města. Jednoho dne zaujalo tehdy desetiletého jinocha množství spadaných švestek a přesvědčil o čtyři roky staršího bratra, aby je sesbírali a v taškách odvezli veřejnou dopravou do téměř sto kilometrů vzdálené vísky k babičce, o níž - na rozdíl od matky - věděli, že nebude jejich plánům klást odpor. Tam švestky naložili a nechali kvasit. Babička měla radost, neboť nikdy v minulosti nebyly návštěvy vnuků tak časté, chlapce zase těšilo postupující kvašení. Výsledný produkt naložili do demižonů a opět veřejnou dopravou přivezli domů, kde již měli z porůznu zakoupených komponent sestavenou destilační kolonu. A pálili a pálili… až vypálili lahodný mok.
„A to si představ,” dodala stále ještě konsternovaná matka, „že hned za plotem sídlila policejní stanice. Voni to pálili esenbákům přímo pod okny.”
I já jsem užasl, ovšem z jiného důvodu.
„Teda, ženská,” vydechl jsem obdivně, „jestli takhle podnikavý byl tvůj syn v deseti letech… to už teď musí být milionář!”
Chvíli bojovala sama se sebou, ale pak to nevydržela.
„No… za pár let se vrhnul na obchodování s akciemi,” řekla pomalu, „a netrvalo dlouho a měl milion v kapse.”
To je příběh z Čech. Moravané se věnují divokému pálení s větším elánem, neboť mají víc sluníčka a daleko větší rozlohu švestkových sadů. Další jejich podstatnou výhodou je, že v neděli se v kostele ze svých hříchů vyzpovídají a dostanou rozhřešení. A toho zdárně využili darebáci, kteří nepálí, ale rádi do alkoholu přimíchávají jedovaté směsi, aby vydělali co nejvíc. Nedávno se jim ruka utrhla, pár desítek nasávajících spoluobčanů poslali na věčnost a nám všem zadělali na alkoholovou krizi. Doufejme, že s pokáním zločinců teď farářům pomůže i česká policie.
Tihle uličníci ovšem řádně zamotali hlavu jinému Moravanovi, ministerskému předsedovi. Jako by nebylo dost na tom, že si politici koaličních stran sami dlouhodobě podřezávají větve, na kterých sedí, začali jim samotný kmen nahlodávat nenažranci, jimž dosavadní zisky z pančovaného alkoholu nebyly dost vysoké a přilévali jedu tak důkladně, až štamgasti padali jeden za druhým. Pár mrtvých a o život bojujících naši vládu jistě nevyvede z míry - sama se mezi životem a smrtí potácí už dlouho - avšak když byla nucena zakázat prodej lihovin, začalo jít do tuhého. Neboť daňové příjmy z prodeje alkoholu patří díky nám, pravidelně nasávajícím Čechům, k těm nejstabilnějším. Žádná vláda si ani na chvilku netroufne pomyslet, co by se stalo, kdyby se všichni čeští pijani spojili a jako jeden muž (a žena - podle pohlaví obětí je zřejmé, že v této oblasti panuje vzácná rovnoprávnost) prohlásili: „Od zítřka nepijem!” Ministr zdravotnictví by sice zajásal, kolik peněz za léčbu ochlastů uspoří, ale my, prosťáčci, ze zkušenosti víme, že by je stejně nikdo nikdy neviděl. Respektive, někdo by je asi viděl, ale nebylo by to zdravotnictví. Zato by se zhroutil důchodový systém. Nebylo by na sociální dávky. Na podporu v nezaměstnanosti. A další a další… až by chudák vláda musela urychleně zavést daň z dýchání čerstvého vzduchu.
Nenadále nás dostihla PROHIBICE. Ta prohibice, ze které jsme si dělali legraci při promítání amerických filmů o dvacátých létech minulého století. Ale prohibice dostihla i vládu a další politiky, kteří si po prvním šoku - výpadku daní - uvědomili nebezpečí mnohem zákeřnější. Totiž, až Čechům dojdou i zásoby lihovin v domácích skrýších, nastane skutečný malér: ČEšI VYSTŘÍZLIVÍ! Všechny hádky uvnitř politických stran i mezi nimi, podrazy, dokázaná i nedokázaná korupce, sprosťárny, levárny, podezření, urážky, naivní hry na zrušení imunity a zvyšování/snižování platů poslanců… prostě veškerá politická špína, kterou jsme dosud denně sledovali v mírném alkoholickém oparu, abychom uklidnili rozbouřený žaludek, se náhle objeví v celé své nahotě, a my se začneme zmateně ptát: tohle jsme zvolili? Tohle jsou naši zástupci? Koho? Zastupují vás, pane? Ne? Vás, paní? Taky ne? Tak koho? Pojďme se ptát dál…
A v tom tkví nebezpečí. Ne v tom, že bychom si pořídili vidle a jiná napichovátka ve vzpomínce na naše chrabré předky a jejich defenestrace… na to jsme už příliš zlenivěli. Ne. Češi by se donekonečna ptali jeden druhého, až by se ukázalo, že kdysi jsme sice někoho do všech našich komor zvolili, přesto tam už dávno žádného svého zástupce nevidíme. A co hůř, nevidíme žádnou politickou stranu, která by měla kredit tuhle zemi vést. Proč tedy jít opět k volbám? Abychom splakali nad výdělkem jako minule?
Jako správný vůdce první zareagoval na ohrožení parlamentní demokracie ministerský předseda. Došlo mu totiž, že kdyby se žádný Čech nedostavil k volbám, ostatní ministerští předsedové by se mu smáli. A tak vydal nekompromisní rozkaz: „Před volbami musí být prohibice zrušena!”
No, jistě, pane premiére!
Národ to patřičně oslaví a nazítří, ještě v náladě, se voliči vydají k volebním urnám.
„Tak Venco, házej… jestli se strefíš!”
„Já hážu… kterej asi… když já nevím…”
„To máš přece jedno, pitomče!”
„Tak tenhle modrej.”
„Dobrý. Já zelenej!”
„A já červenej!”
„Hele, vole, až TAK vožralí nejsme! Máš druhej pokus!”
„Tak aspoň růžovej!”
„Tak jo…”
Moudrý člověk ví, že každá zkušenost - i ta špatná - je k něčemu dobrá. Možná, že i to krátké vystřízlivění nám nebude na škodu. Tak na zdraví!
]]>To se v dlouhé hotelové chodbě postaví na jeden konec jedna Španělka, na druhý konec druhá, a řvou na sebe. Dlouho. Tak dlouho, že projdete celou chodbou a slyšíte je, dokud za vámi nezaklapnou dveře pokoje.
Sejdou se čtyři španělské přítelkyně středního věku v restauraci u jednoho stolu - naštěstí pod širým nebem - a řvou na sebe. Jejich hurónský smích se pak nese nad mořem k africkým břehům a ruší muezína v Tetouanu v jeho modlitbách.
Barman si na vozíku stěhuje propriety, přičemž každou chvilku zvrátí hlavu k nebesům a zařve. Možná si stěžuje Bohu, možná ho poněkud svérázně velebí - jako cizinec to nepoznáte. Řvou malé děti, které se o půlnoci honí v restauracích. A stejně řvou i o něco starší děti, když ve dvě hodiny po půlnoci naskáčou do hotelového bazénu.
To všechno snášíte bez mrknutí oka, protože vy jste tam na návštěvě a oni jsou doma. S výjimkou toho bazénu, kdy jsem se rozhodl křiklouny utopit, v čemž mi zabránila manželka. S mým úmyslem sice souhlasila, ale ženy dokážou bleskurychle vyhodnotit nevýhody, které by jim taková akce přinesla. I když jsou rozespalé.
V okamžiku, kdy si myslíte, že nejhorší máte za sebou, narazíte na skupinu španělských cikánek. To popisovat nemusím, protože podobný zážitek lze absolvovat i u nás.
A když už jste opravdu přesvědčeni, že vás nic horšího potkat nemůže, zavezou vás na dálniční odpočívadlo k občerstvení v místním velkobistru. Otevřete dveře - a ocitnete se v decibelovém pekle. Neboť uvnitř na sebe řvou dva autobusy španělských důchodců. A kdo zažil hovor staříků… Převážná část starých lidí špatně slyší. Znám to dobře - několikrát jsem se ocitl na pohřbu seniorů, se kterými se přišli rozloučit jejich ještě starší, ale šťastnější, dosud žijící přátelé. Hulákali na sebe své novinky, zatímco nešťastná dáma u mikrofonu nejistě mumlala smuteční řeč, a když si jí konečně všimli, zakřičel ten nejčipernější: „Hlasitě, neslyšíme!”
To jsou postřehy ze Španělska takříkajíc sluchové, a byl bych nerad, aby někoho odradily od návštěvy té krásné země. Zvýšená hladina zvuku zkrátka ke Španělsku patří, stejně jako slunce, moře, fotbal, korida, úžasné památky a nádherné zahrady, do dáli se táhnoucí sady olivovníků, grilované sardinky, sušená šunka Jamón… a krásné dívky (i kluci, dámy!), které vám dají zapomenout na pernou zkoušku ušních bubínků.
Španělé slaví rádi a často. Fiesty bývají celostátní, autonomních společenství, provincií, měst… tedy dost příležitostí, aby se dívky předvedly, a místní muži mohli zhodnotit, jak nám ty naše holky rostou do krásy.
Ocitli jsme se v Rondě, bílém městečku vysoko v horách, v okamžiku, kdy začínaly týdenní slavnosti před koridou. Spokojeně jsme odpočívali v parku, když se z přilehlého kostela začaly po slavnostní mši rojit mladé krasavice v tradičních upjatých šatech, a já konečně pochopil, proč kouzlu dívky jménem Carmen propadli bezhlavě hned dva muži naráz, ačkoliv dělnice z tabákové továrny musela šířit odér nevábný. Ale don José byl voják a původem vesničan a Escamillo pracoval s živým hovězím, takže vůně tabáku jim musela čechrat chřípí lahodněji než parfém od Diora. A pak už měli oči jen pro nefalšovanou krásu, temperament a sex-appeal.
Jedna Carmen za druhou procházela kolem nás v tradičních puntíkatých šatech s volány a s růží v havraních vlasech, všechny se nesly jako královny, vědomy si obdivných pohledů nesčetných očí, vědomy si svého mládí a slavnosti, jíž jsou největší ozdobou.
Život zkrátka musíte brát se vším, co na vás nasype. Některým příroda nadělí silné hlasivky, aby si jich ostatní vůbec všimli. A jiným… Dívky v Rondě mluvily tiše.
]]>V roce 1967 ledy v naší vlasti začínaly pomalu tát, a když na naši fakultu dorazila nabídka dvou míst do „Nothelferlageru” v tyrolském Kalsu, vesničce pod nedalekým Grossglocknerem, jedno z nich jsem získal. Podle hesla Mezi slepými je jednooký králem - uměl jsem slušně německy. Dvakrát tři týdny pestrá mezinárodní společnost mladých lidí z celé Evropy pomáhala místním zemědělcům napravovat škody po nedávných povodních. Starali jsme se o sebe sami, snídali a večeřeli jsme společně, ale pak jsme se rozdělili a po dvou, po třech odešli k rolníkům na práci a na oběd. Dodnes nevím, jakou řečí na mě ti staří horalé mluvili - o němčině jsem měl odlišné představy. Ale připravili mi i jiný zážitek: tyrolské knedlíky. Do hlubokého talíře mi hospodyně vložila velikou kouli, kterou rozřízla napůl. Na řezu byla k vidění mozaika špeku a cibule. Čekal jsem, že bude následovat maso, popřípadě zelí - to jsme jedli i my při urputném budování socialismu, přičemž naše představy o kapitalistickém ráji byly bezbřehé - ale přišla jen naběračka s vodou, ve které se knedlíky vařily. To byla prostá strava tamních vesničanů a hluboce na mě zapůsobila.
Přijel jsem do tábora mimo turnusy, a tak jsem poznal dvojnásobek kamarádů, i když životní přátele jsem získal mimo naše společenství. Němka Uršula byla v Kalsu na letním bytě s rodiči, ale přilnula k naší mezinárodní bandě, především však k Holanďanu Lenymu, který mi ji láskyplně předal, když odjížděl. Američan Carey zase cestoval se spolužáky po Evropě, a když je osud zavál do Kalsu, rádi se k nám přidružili. S Carym jsme vytvořili exotickou dvojici, protože jsme se spolu bavili rusky, pročež ostatní na nás zírali s otevřenými pusami. Jistě uznáte, že to je dobrý základ pro celoživotní přátelství.
Ledy v naší vlasti roztály na chvilku úplně a následující prázdniny jsem trávil v západním Německu. Nevím čím to je, ale když se ohlédnu zpátky, zjišťuji, že mnohem větší úspěchy než u samotných dívek, jsem zaznamenával u jejich matek. Tady to bylo naštěstí vyrovnané, i když bylo jasné, že Uršula nebude jednou své životní štěstí hledat v náruči budoucího pracujícího inteligenta zpoza železné opony, ale spočine v lůžku syna kapitalisty. Ale položili jsme dobrý základ celoživotního přátelství, do něhož jsme pak nenásilně zapojili své životní partnery i děti.
Uršulina matka Else mě měla ráda. Měl jsem pocit, že po dvou dcerách docela s povděkem přivítala syna - byť jen na hostování. Vyptávala se na mé chutě a vařila a pekla mi pomyšlení. A jednou mě dostala…
„Já vím, že vy Češi máte rádi knedlíky,” oznámila mi u stolu, „tak jsem ti je uvařila. Jenom nevím… ono to asi nebude to pravé.”
Knedlíky byly mazlavé, bez housky, bez chuti - přece jenom mouky i přísady jsou v různých zemích rozličné, kdovíjaký byl recept - přesto jsem zajásal a dlabal statečně, a nakonec kuchařku poceloval na obě tváře. Protože nejdůležitější v tu chvíli byla láska, kterou do těch knedlíků vložila.
S Carym jsme si celá léta dopisovali, později, když jsme měli děti, si k Vánocům posílali balíky s ptákovinami. A nedávno se v Praze objevil i jeho synátor Will, kterému učarovala Universita Karlova a laciné doktorandské studium. Když ho přijel navštívit mladší bratr, upekli jsme kachny a pozvali mládence na oběd. Byli jsme zvědaví, co udělají knedlíky s mladými Američany, ale potěšili nás: naložili si maso, knedlíky i zelí a cpali se, až jim za ušima lupalo. A knedlíky si ještě přidali. On ten studentský život s nekončícími těstovinami člověka vycvičí. Ovšem, všichni studenti nejsou stejní - jak o tom svědčí závěr tohoto vyprávění.
Při výběru ženy, se kterou chcete podnikat takové kousky, jako třeba plození potomků, není ani tak důležité, co v tu chvíli zrovna umí, jako to, jestli se dá vychovat. Bral jsem si ženu, která neuměla vařit a o pečení prohlásila rezolutně: „Nepočítej s tím, že budu péct! Nikdy!” Kdybych její prohlášení vzal vážně, tak bych se v tu ránu buď nervově zhroutil nebo utekl, neboť život bez povidlových buchet, dvojctihodných moravských koláčů či jablkového koláče přes celý plech jsem si představit neuměl. Já však už nebyl nezkušený zajíc, a tak mě silácké proklamace ženy nechaly klidným.
Vařit začala manželka hned - jinak bychom tu nebyli - a postupně i péct. A v čem spočívá mužova výchova ženy? Třeba v tom, že s výrazem hráče pokeru sní i pokrm, proti němuž jeho vnitřnosti nejen zuřivě protestují, ale pokoušejí se ho aktivně vrátit kuchařce, a nakonec prohlásí: „Bylo to zajímavé jídlo… jenom možná… ještě by to něco chtělo, jen nevím co…” (Samozřejmě, velice dobře to ví - jenom to nesmí vyslovit). Nebo v tom, že když zhrzená žena hodlá do koše vyhodit švestkový koláč, který má na spodku centimetr spálené černé podrážky, vezme manžel kovovou rašpli, uhlí pečlivě odstraní a koláč s chutí sní. Přes takové osudové milníky si rozumný muž vychovává domácí kuchařku.
Jedním z prvních pokrmů, které má žena uvařila, byly kynuté knedlíky plněné uzeným masem. Technologie přesně podle receptu, doba vaření též. Do hrnce vložila šest kousků, a když nadešel jejich čas, s úžasem přehlížela výsledek: dva knedlíky byly uvařené, dva syrové a dva se nenávratně rozplynuly. Beze stopy. Chlácholil jsem ji, že jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, nad kterými bádat není radno, ale nesmířila se s tím dodnes.
Postupem času však nebylo všechno tak idylické, dokonce se u nás rozpoutala i malá knedlíková válka. A mohla za ni kachna.
„Udělám k ní bramborové knedlíky,” sdělila mi žena rozhodně.
„No to tedy ne,” vyskočil jsem, protože takovou nehoráznost jsem slyšel poprvé. „Ke kachně jedině houskový!”
„U nás doma se ke kachně dělaly zásadně bramborový.”
„U vás doma se dělo víc věcí, o kterých bych radši pomlčel,” opáčil jsem, „ale U NÁS DOMA… budou teď knedlíky houskový!”
„Já nevím proč? Bramborový jsou chutnější.”
„Tak ti to vysvětlím,” povzdechl jsem si. „Protože houskový knedlík tu báječnou šťávu z kachny krásně nasaje a spolu s kopečkem zelí vyloudí v ústech pocit ráje, zatímco… po plátku bramborového knedlíku ta báječná šťáva steče a v puse máš jen pachuť rozmačkaných brambor.”
„Pche,” řekla opovržlivě, „ty máš na všechno svou teorii. Dobrá, udělám ti i houskový, abys neřekl…”
Stalo se. Dala si tu práci a stvořila pro sebe knedlíky bramborové a pro mě houskové. Snažil jsem se zapíchnout vidličku do plátku knedlíku na talíři, a když se mi to nedařilo, pohlédl jsem zamyšleně na manželku.
„KDYŽ už se u nás dělaly houskové knedlíky,” řekla důrazně, „tak takovýhle. Říkali jsme jim zahrejděné.”
„Vůbec nepochybuji, že pro výtvor, jako je tento, jste si museli vymyslet krycí název,” odvětil jsem smutně, neboť vidina chutné krmě se začínala rozplývat. „Já bych jim říkal prostě šutr. Polévat je šťávou ztrácí smysl.”
Byla to však jen malá rozmíška na té dlouhé cestě, na jejímž konci mám doma výbornou kuchařku i pekařku v jednom. A houskové knedlíky správné konzistence a chuti, i když pravidelně podávané se znechuceným výrazem.
Ale ne každého přivádějí české knedlíky do stavu blaženosti, jak se nám svěřil švédský student Carl Wootz, když na závěr svého pobytu v Česku popsal své pocity z šestitýdenní stáže v naší firmě. Nepochybuji, že ani on na svůj životní zážitek nikdy nezapomene.
KNEDLÍKY
Použil jsem „knedlíky” jako slovo charakteristické pro oblast stravování, neboť je považuji za skutečně typicky české.
Nikdy dříve jsem o knedlících neslyšel. Možná existují i v jiných zemích, ale já jsem je nikde jinde ve světě neviděl - jen v České republice. Jsem přesvědčen, že je to proto, že jsou vyšší mocí určeny výhradně k tomu, aby byly požívány Čechy. Domnívám se, že když se osoba, která není českého původu, snaží polknout knedlík, knedlík to pozná a odmítá sklouznout do žaludku, protože se necítí ve své kůži. Je to, jako kdybych požádal Čecha, aby se mnou sledoval hokejový zápas Švédsko-Česko z modrožluté tribuny. Čech by se prostě necítil dobře a šel by si sednout do červenomodrobílé části.
Snažil jsem se, ale tyto podivně vyhlížející plátky bílého chleba jednoduše nedokážu polknout. Při obědě sleduji, jak moji kolegové s chutí pojídají knedlíky, jako kdyby to byl jejich poslední pokrm zde na zemi, zatímco já stále bojuji s prvním soustem.
Ostatní česká jídla jsem si oblíbil. Musel jsem si na ně zvyknout, ale nyní je mám stejně rád jako domácí jídla od maminky.
]]>